Jan Filip Cobenzl
Jan Filip hrabě Cobenzl | |
---|---|
Rakouský velvyslanec ve Francii | |
Ve funkci: 1801 – 1805 | |
Předchůdce | úřad neobsazen (napoleonské války) |
Nástupce | Klemens Metternich |
Rakouský státní kancléř a ministr zahraničí | |
Ve funkci: 1792 – 1793 | |
Předchůdce | Václav Antonín Kounic |
Nástupce | Johann Amadeus Thugut |
Narození | 28. května 1741 Lublaň |
Úmrtí | 30. srpna 1810 (ve věku 69 let) Vídeň |
Místo pohřbení | hřbitov svatého Marka ve Vídni |
Rodiče | Guidobald Cobenzl |
Příbuzní | Ludwig Cobenzl (sourozenec) |
Profese | politik, diplomat a mecenáš |
Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna |
Commons | Philipp von Cobenzl |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Filip III. Křtitel Guidobald Antonín Maria hrabě Cobenzl, zkráceně též Philipp Cobenzl (Johann Philipp III. Baptist Guidobald Anton Maria Reichsgraf von Cobenzl) (28. března 1741, Lublaň – 30. srpna 1810, Vídeň) byl rakouský diplomat a státník. Od mládí působil v různých funkcích v diplomacii a ve státní správě habsburské monarchie. V roce 1792 nahradil knížete Václava Antonína Kounice ve funkci státního kancléře, ale musel odstoupit již v následujícím roce. Později byl rakouským velvyslancem ve Francii (1801–1805). Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1792), zemřel jako poslední mužský potomek rodu Cobenzlů.
Životopis
Pocházel ze starého šlechtického rodu Cobenzlů původem z Korutanska, narodil se jako starší syn hraběte c.k. komořího a mecenáše umění Guidobalda Cobenzla (1716–1793). Dětství strávil na rodových statcích v Gorici a na hradě Predjama v dnešním Slovinsku. Studoval na Savojské akademii ve Vídni, v dalším studiu pokračoval v Salcburku. V roce 1767 byl jmenován státním radou v Rakouském Nizozemí, kde působil jako zplnomocněný ministr jeho strýc Jan Karel (1712–1770). V Bruselu byl Filip též předsedou finanční rady, po odchodu do Vídně se finanční politikou zabýval v rámci celé monarchie. V roce 1777 doprovázel Josefa II. na návštěvě Francie u císařovy sestry Marie Antoinetty, téhož roku se stal skutečným tajným radou a radou dvorské komory. V roce 1779 byl zmocněncem na jednání v Těšíně, které ukončilo válku o bavorské dědictví.[1] V letech 1779–1792 byl státním vicekancléřem, v této funkci byl ale jen vykonavatelem instrukcí kancléře Kounice. Bez většího úspěchu působil v roce 1789 znovu v Bruselu, kde se snažil diplomaticky vyřešit pokus o povstání proti habsburské nadvládě v Rakouském Nizozemí.
V roce 1792 byl jmenován státním a konferenčním ministrem, téhož roku se po Kounicově rezignaci stal státním kancléřem. V tomto úřadu nedokázal zabránit druhému dělení Polska, které proběhlo mezi Ruskem a Pruskem bez rakouského vědomí. V důsledku toho byl odvolán z funkce kancléře a v následujících letech zastával méně důležitý post kancléře rakouských provincií v Itálii. Mezitím se nevzdával staršího plánu vyměnit Rakouské Nizozemí za Bavorsko, který se však v době již francouzských revolučních válek stal bezpředmětným. V letech 1801–1805 byl rakouským velvyslancem ve Francii, ani zde jeho působení nemělo větší význam. V roce 1804 se zúčastnil Napoleonovy korunovace francouzským císařem a jako jedna z vedlejších postav je vyobrazen na slavném Davidově obrazu Napoleonova korunovace. Po vyhlášení války v roce 1805 odešel do soukromí a žil ve Vídni. V závěru své kariéry se uplatnil ještě v roce 1809, kdy po vyhlášení Ilyrských provincií a jejich připojení k Francii informoval císaře Napoleona o poměrech v této oblasti, o nichž měl dobrý přehled, protože zde vlastnil statky. Byl též c.k. tajným radou a komořím, v roce 1792 obdržel Řád zlatého rouna, byl také nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána. Zemřel ve Vídni 30. srpna 1810 jako poslední potomek rodu Cobenzlů.
Kromě statků na pomezí Rakouska, Itálie a dnešního Slovinska koupil po zrušení jezuitského řádu pozemky v dnešní vídeňské čtvrti Döbling. Zdejší jezuitskou rezidenci nechal přestavět na zámek, který dnes pod názvem Hotel Cobenzl funguje jako hotel. Filip Cobenzl byl též mecenášem umění, znal se s W. A. Mozartem a podporoval slovinského malíře Františka Kavčiče (Franz Caucig). Mimo jiné byl prezidentem Akademie výtvarných umění ve Vídni.
Jeho bratranec Jan Ludvík Cobenzl (1753–1809) byl dlouholetým velvyslancem v Petrohradě a v letech 1801–1805 rakouským ministrem zahraničí.
Odkazy
Reference
- ↑ ŠEDIVÝ, Miroslav: O švestky a brambory. Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778–1779; Praha, 2018; s. 172–174 ISBN 978-80-7557-101-4
Literatura
- Ottův slovník naučný, 5. díl; Praha, 1892 (reprint 1997); s. 475 (heslo Cobenzl) ISBN 80-7185-102-7
- Der Landständische Adel des Herzogthums Steiermark; Landesarchiv Steiermark, Štýrský Hradec, 2020; heslo Cobenzl s. 277–282 dostupné online
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Philipp von Cobenzl na Wikimedia Commons
- Jan Filip Cobenzl in: Allgemeine Deutsche Biographie
- Jan Filip Cobenzl in: Encyclopedia Britannica
- Schauplatz des landsässigen Niederösterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem 11. Jahrhundert an, bis auf jetzige Zeiten. Vídeň, 1795; s. 93–100. dostupné online
Ministři zahraničí Rakouska | ||
---|---|---|
Habsburská monarchie | Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804) | |
Rakouské císařství | Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867) | |
Rakousko-Uhersko | Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918) | |
První Rakouská republika a Rakouský stát | Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938) | |
Druhá Rakouská republika | Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021) |